Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ondrášův kámen nad Ostrým

Daleko, široko pod Beskydami nebylo švarnější děvušky. Hanka z Ostrého měla oči jak pomněnky, vlasy jak havraní peří do dvou hrubých copů spletené, líčka jako jablíčka a hlásek stříbrný, jako horský potůček. Byla hodná, pilná a ráda si zpívala při každé práci. Však z ní měli rodiče radost. Byla jejich jedináček. Narodila se jim až po dlouholetém bezdětném manželství. Asi se Pán Bůh nad nimi slitoval, aby v ní měli oporu v chudobě i starobě. Bydleli na úbočí hory Ostrý v malé dřevěné chaloupce. Vše zde bylo skromné, ale čisté a úhledné. Však se Hanka starala, aby se čistotou vše jen skvělo. Věčně něco dělala a práce jí v rukou jen hrála. Vše se jí dařilo, ať na kamenitém políčku nebo v chalupě. A všude se rozléhal její stříbrný hlásek. Jednou kolem procházela Ondrášova zbojnická družina. Jak očarováni zůstali zbojníci stát a naslouchali, jak se Hančin jasný hlas nese po horách. Když Hanka dozpívala, přistoupil k ní ten nejkrásnější a nejsilnější z nich. Zeptal se Hanky : " Víš kdo jsem ? " " Dobře vím, kdo by v našem kraji neznal Ondráše" odpověděla mu dívka a mile se na něj usmála. " Já jsem Hanka Ostrého " dodala ještě. " Líbíš se mě i mým kamarádům Hanko " řekl Ondráš " Pojď dělat hospodyni mě i kamarádům. Budeš nám nemilejší sestrou a mě vším". Hanka neváhala s opovědí : " Mám již velmi staré rodiče. Za nic na světě je v jejich starobě neopustím ani pro tebe Ondráši ne". " Teď se mi Haničko líbíš ještě víc a pro tu svou lásku k rodičům si tě vážím ještě víc. Tady máš ode mně na památku" a podává Hance rudé korálky. Ale Hanka schovala ručky pod fěrtoch a dárek přijmout nechtěla. Proto ji je Ondráš pověsil na krk se slovy : " Vezmi si je Haničko za to, že miluješ své staré rodiče a že ráda zpíváš. A buď tak hodná, zazpívej nám ještě". Co se zpěvu týče nebylo Hanku třeba dlouho prosit. Hned se její píseň rozléhala prosluněným gruněm. Usmíval se Ondráš a v rytmu Hančiny písničky sekal do kamene ležícího opodál, velikosti dosahujícího Ondrášova pasu. Sekal, až si valašku ztupil. Když Hanka dozpívala, políbil ji Ondráš obě tváře a ukázal na kámen. " To jsem vytesal během tvého zpěvu, na památku našeho setkání". " Jé, jé Ondrášova sekyrečka" vykřikla s podivem Hanka" I já si budu celý život vzpomínat, že jsem zpívala zbojníčkům a zvlášť tobě Ondráši." Na rozloučenou podala ručku a Ondráš ji ještě vtiskl políbení do jejích havraních vlasů. Potom již odcházeli a Hanka jim mávala, dokud jí nezmizeli v lese. Nejvíc Ondrášovi. Vryl se do jejího srdéčka. Ještě dnes určitě ten kámen na Ostrém leží. Ale kdo už ho najde? Čas i déšť dávno již smyly stopy sekyrečky z Ondrášova kamene. V paměti lidu zbyla jen pěkná pověst, která právem patří do pokladnice slezské lidové kultury. Pro poučení budoucích pokolení, že obětavost a pomoc starým a bezmocným, patří k lidským ctnostem !

 

Zdroj: http://mic.rkka.cz/povesti.html#O_Holotovi

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář