Světýlka
Můj otec pil kořalku a já taky, kluk toceví malej, už sem se někdy přichytil. Von chodil ke dvoru do Solce. A jednou nejde, porád nejde. Máma mě povídá: „Josko, skoč pro tátu, di!" A bylo to v zejmě, tak sem šelna ten Solec.
A byl tam! U žida popijel. „Poťte domu," povidám, už bude tma. „Notak pudem hochu, pudem, pudem. Eště jedna na cestu by neuškodila." Když dopil šli sme, sněhu bylo pot kolena. Najednou před náma vyskočí svjetýlko, dohoníme ho, a vono tudle, támhle, zaz dvje, zas byly tři, štyři a místro po naší cestě nahoru deme do dola. „I herdek Taliáne, diť to nejni dobře, dyť deme špatně," poudám, ale táta mě poslechnout nechtěl. A dyš se to uš říkajíc hemžilo, von na to hvizd, a Ježíš Marjá, jak na to hvízd, svjetýlek jako košatina, celí chundele vokolo nás. „Skovej si hlavu!" Tak jsme honem schrnuli přes sebe kabát - a to byl šturm! Vono to po nás dupalo a skákalo, byli sme potom jako kdyš nás poštije.