V divoké zahradě
3. 2. 2009
Před dávnými časy se vydal jeden člověk nahoru na Libín, sešel ale z
pravé cesty a bloudil křížem krážem temnou divočinou. Tu najednou padl
prostřed lesa na podivnou zahradu, zaplavovalo ji celou nádherné světlo
a sluneční jas v ní panoval a přepodivné stromoví ji zarůstalo a ovoce
na něm, jaké dosud jakživ neviděl. A kvítí se tu zvedalo všech tvarů i
barev, co jeho oči nikdy nespatřily a diví cizokrajní ptáci létali
všude kolem v povětří i větvoví a zpívali tak přepodivně smutně a tráva
tak zhluboka šuměla, že se tomu muži ze všeho až hlava zatočila a před
zrakem se mu zatmělo. Zčistajasna byl celý utrmácený, že si lehl na
palouk a usnul. Teprve v noci ho vytrhl ze sna Soumarský zvon, jak sem
zazněl odzdola z Prachatic. Když se ten člověk navrátil domů zpátky,
byl docela jinačí nežli býval dřív, očima bloudil kamsi mimo a jediného
slova s nikým nepromluvil. Měl nakonec štěstí, že se z té začarované
zahrady vůbec dostal. Byli jiní, co do ní zabloudili jako on a nikdy
víc se už domů nazpět nevrátili.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář