Horní duchové a podzemní skřítkové
I v podzemí se vyskytovaly různé druhy strašidel a duchů; ve velké většině šlo o tzv. strážce pokladů, jejichž úkolem bylo hlídat poklady, které zde před lety někdo zakopal nebo které se z různých důvodu propadly do podzemí /prostopášný či jinak zlý život jejich střadatelů/. Ke strážným duchům patřili např. skřítci, raraši, velcí psi /viz Andersenovo Křesadlo/, kohouti, rytíři s hlavou i bez příslušenství, draci a jiné příšery.
Dalšími podzemními duchy byla stvoření, vížící se k lidské práci - permoníci a perkajsti. Jak ze jména obou vidno, pochází z německého Berg Mann a Berg Geist, tj. Horní muž/ík/ a Horní duch. Permoníci byli mužíci pracovití, nad nimiž hierarchicky byli perkajsti. Především u perkajstů si dávali horníci velký pozor, neboť kolem poledního nechtěli být nijak rušeni. Proto museli v poledne všichni vyfárat a vrátit se až k jedné hodině. Kdo neuposlechl, tomu perkajst vyťal perkajstí silou facku se slovy "Příště bude hůř" - a každý si pak další návštěvu v podzemí v nevhodný čas rozmyslel.. Dobrým "fáralům" však pomáhali - věnovali jim např. perkajstí kladívko, které samo narubalo.
Souhrnně řečeno a podle pravdy převedeno: strážci podzemních pokladů byli lidem vymyšleni proto, aby děti nelozili po jeskyních, neb se mohli propadnout či je mohlo zasypat, perkajsti pak proto, aby mohli mít horníci polední pauzu o něco delší.
Dovětek od Arneho:
Permoník je příslušník Starých národů. Jde o skřítky, kteří žijí v oblastech s nerostným bohatstvím. Tady se zabývají jejich obhospodařováním a spolupracují v tom se Zemskými duchy. Permoníci byli lidmi, kteří sestupovali do zemských hlubin za bohactvím obáváni i ctěni. Mohli zmařit i léta pilné práce, ale pokud si je někdo naklonil pomáhali mu v práci nebo ukázali cestu k pokladům. Taky střežili poklady, které v dolech někdo ukryl. Uměli ztrestat hamižnost a lidskou hloupost. Důlní duchové jsou příkladem pravých duchů. Kdysi to byli horníci, kteří zahynuli při závalech nebo jiných neštěstích. Jejich přítomnost v dolech byla nežádoucí, protože byli jako Nesmíření mrtví nebezpeční. Byli často příčinou katastrof, hlavně závalů. Jedinou cestou jak je osvobodit bylo najít jejich tělo, vynést je z dolu a pohřbít je. Pak došli klidu a přestali strašit. V dolech strašili i jiní, třeba i Světélka - bludičky a podobně.
Příkladem permoníků jako Strážců pokladů je příběh z Ostravska. Dva poněkud líní písaří se na Velký pátek vydali za poklady. Dostali se do sklepení, kde byla obrovská truhla plná zlata. Když si chtěli nabrat, oběvil se permoník a oběma hrozně vyčinil, protože zlato tady bylo pro potřebu slezké země "až jí bude nejhůř". Soudil sice, že jeden z nich má na zlato teoreticky nárok, protože má nemocnou matku, ale taky věděl, že by oba kumpáni peníze spíš propili. aby je potrestal, uvěznil je v permonickém dole, kde rok těžili uhlí jako poslední z horníků. Když je pustil, dal jim to, co si nakopali jako odměnu. Ten horší a línější uhlí zahodil a nabádal toho druhého, aby udělal totéž. Ale ten si vzpoměl na matku a uhlí odnesl až domů, kde mu jej permonické kouzlo změnilo ve zlato. Pamětliv toho, co se dozvěděl, zlato nerozházel, ale užil jej k dobrému životu. (Z hradů a zámků)